90. Část III./3 - Proč, jak vzniká a je řízen hmotný život
V minulém vstupu jsme avizovali, že v dalším pokračování se budeme snažit popsat formování anorganické atomární hmoty do soustav živých organizmů. Zopakujeme si, že základem formování živé hmoty jsou impulzy Nehmotného druhového programu, které začínají plynout z "váčku" v okamžiku splynutí samčí buňky s buňkou samičí. Podmínkou však je přítomnost určitého úseku Nehmotné Energie, která je hlavním přenašečem Nehmotné Informace pro formování hmoty. Nositelem Nehmotného programu je vždy samčí buňka. Dále budeme o samičí buňce mluvit jako o vejci a o samčí jako o spermii. Oba tyto útvary od určitého stupně složitosti (vícebuněčné organizmy) vznikají v tělech dospělých jedinců schopných reprodukce. Jednotlivé kategorie uvedeme níže, nyní se budeme snažit popsat obecně vznik živé hmoty.
Vniknutím spérmie nesoucí Nehmotný program do vejce se počíná formování nového organizmu. Jak bylo uvedeno otevírá se "váček" a počínají plynout impulzy k formování hmoty podle programu, počne se tvořit uzavřený celek hmoty s vlastním systémem nezávislý na vnějším prostředí – hmotné tělo. Od prvopočátku tohoto procesu se utváří jak hmotný organizmus, tak i Nehmotný – Nehmotné energetické tělo, které to hmotné prostupuje. Podobně jako fyzické tělo, má i Nehmotné své orgány, jejichž uspořádání se liší v závislosti na příjmu Nehmotné energie z vnějšího prostředí. Níže se budeme snažit jednotlivé druhy popsat. V zásadě se ale jedná o systém uspořádaný tak, aby každá buňka fyzického těla měla možnost přijímat Nehmotnou energii (bez té by nemohla existovat) a také zařízení pro její odvod po použití. Celý tento Nehmotný aparát pokrývá "kůže" – zformovaná Nehmotná Substance pro ochranu vnitřního prostředí Nehmotného těla. Ezoterika ji označuje jako auru. Vraťme se ale do hmoty. Rozsah tohoto článku nám nedovoluje podrobně, krok po kroku popsat průběh procesu přenosu Nehmotné Informace (impulz z "váčku") do hmoty. Akceptujme tedy skutečnost, že Nehmotný impulz je vpuštěn do Nehmotného centra (energetický uzel – čakra "třetího oka") kde přitáhne k sobě příslušný úsek Nehmotné energie, který iniciuje příslušné uskupení ve hmotném programu – DNA.
Co je DNA? Deoxyribonukleová kyselina (z anglického deoxyribonucleic acid), je uskupení hmoty, které přenáší genetické informace všech živých organismů s výjimkou některých nebuněčných (např. viry). DNA je tedy uskupení atomární hmoty, které ve své struktuře má zakódovány Informace potřebné pro předurčený vývoj a vlastnosti celého živého organizmu. U rostlin a živočichů je DNA uložena zejména uvnitř buněčného jádra, u nebuněčných struktur se DNA nachází volně v cytoplazmě (tekutá náplň buňky). DNA je biologická makromolekula – polymer (řetězcová struktura jejich molekul, tj. dlouhá lineární řada vzájemně spojených atomů nebo skupin atomů) v podobě řetězce (dvojitá šroubovice).
Informační funkci mají příčky žebříku šroubovice (báze), které podle svého charakteristického uskupení věda nazývá adenin (A), guanin (G), cytosin (C) a thymin (T). Adenin a guanin věda řadí mezi puriny (dusíkaté heterocyklické sloučeniny), cytosin a thymin mezi pyrimidiny (heterocyklická organická sloučenina podobná benzenu). Tyto odborné názvy dovozuje materialistická věda z chemického názvosloví pro útvary z neživé atomární hmoty. Stejné útvary živé přírody jsou ale prostoupeny jinou skladbou Nehmotné Energie, takže mají jiné vlastnosti, pouze podobnou skladbu pozorované hmoty. Jak je z níže uvedeného obrázku patrné, „příčky“ DNA jsou zformovány z atomární hmoty uhlíku (C), vodíku (H) a kyslíku (O) za podpory dusíku (N). Chybí zobrazení fosforu (P), který zajišťuje pružnost vláken šroubovice. Dvě vlákna DNA se spojují a vytvářejí dvoušroubovici, každé se ale stáčí opačným směrem (jsou antiparalelní). Existují i jiné způsoby uspořádání řetězců, vymykající se tradiční představě dvoušroubovice. Je to odvislé od složitosti Nehmotného druhového programu. Deoxyribonukleová kyselina je středem zájmu vědců nejen z biologických oborů. Byly vyvinuty techniky její izolace, separace, barvení, sekvenování, umělé syntézy a manipulace s ní pomocí metod genového inženýrství. Všechny tyto postupy jsou důležité pro lékaře, kriminalisty či evoluční biology. V současnosti je DNA zásadním materiálem v diagnostice nemocí, testech otcovství, v kriminalistice a dalších vědeckých oborech, např. při úpravě vlastností rostlin či hledání příbuzenských vztahů mezi živými organismy. Věda sice za pomoci stále dokonalejší techniky využívá tuto skutečnost aniž by tušila proč tomu tak je, že stejné uskupení DNA má rozdílné zobrazovací parametry a účinky na vlastnosti hmoty.
Co způsobuje, že stejného uskupení atomární hmoty se formují tak různorodé druhy fauny a flóry? Je to jednoduché vysvětlení při znalosti skutečné podstaty živé hmoty. Hmotně stejně se jevící sequence DNA mají ve skutečnosti různé zahuštění částic atomární hmoty, takže vkládají do hmoty tomu odpovídající odlišné vlastnosti. Připomeňme si, co je míněno zahuštěním hmoty. Není to prostorové rozmístění částic, ale silový úsek paprsku Nehmotné Energie, který je v nich ukryt. Znamená to, že částice atomů obsahují různé silové úseky paprsků Nehmotné Energie, takže Informace impulzů Nehmotného druhového programu přenášené právě příslušným úsekem Nehmotné Energie vkládají do hmotně stejně se jevícího uskupení hmoty různé vlastnosti. To je nejstručněji popsán proces formování živé z neživé atomární hmoty.
Je to dáno samou podstatou života, který je umožněn právě jedinečným uspořádáním oživující Nehmotné vitální Energie se zcela jinými vlastnostmi než má její uspořádání pro vkládání Informací (vlasnostností) do hmoty neživé. V obou případech je ale provázán použitý úsek Nehmotné Energie se zahuštěním hmoty, což je spojovací článek pro selektivitu a jedinečnost předávaných Informací Nehmoty do hmoty.
Zásadní odlišnost skladby Nehmotné vitální Energie vkládané do živých organizmů je důvodem proč život, jeho vznik a regulování jeho průběhu je v Systému Boha ponechán výhradně ve schopnostech Stvořitele, takže mimo možnosti člověka a jekékoliv jeho vědy. To je důvodem, proč také současná relativně pokročilá hmotná technika kontrastuje s holým faktem, že není možné hmotně syntetizovat ani nejjednodušší živý mikroorganizmus, neboť takto vyplývá z podstaty života a úlohy člověka v Universu.
Výsledkem dalšího procesu přenosu Informací přes v buňkách se volně pohybující RNA je tvorba aminokyselin – základních stavebních kamenů živých organizmů.
Co je RNA? RNA je, podle funkčně neodpovídajícího chemického názvosloví, ribonukleová kyselina, vlákno zformované z ribonukleoidů, které obsahují cukr, monosacharid ribózu a nukleové báze adenin, guanin, cytosin a uracil (heterocyklická atomární formace odvozená od pyrimidinu). Je zodpovědná za přenos informace z úrovně nukleových kyselin do proteinů a u některých virů je dokonce samotnou nositelkou genetické informace. DNA a RNA se tedy v primární struktuře liší tím, že RNA využívá na stejné funkce místo thyminu uracil. Zatímco DNA vytváří stabilní dvoušroubovici, ve které jsou jednotlivá vlákna antiparalelní, RNA vytváří jednotlivé řetězce. Funkcí DNA je genetickou informaci uchovat, RNA je funkční molekula sloužící k tomu, že danou informaci „dává do pohybu“. RNA je také mnohem méně stabilní, než DNA, která musí v buňkách vydržet po celou dobu jejich existence. Reaktivita ribózy způsobuje, že molekula RNA má možnost působit v množství prostorových uspořádání a zastávat více funkcí, než DNA, která je využívaná buňkou především jako úložiště genetické informace. RNA má v těle řadu funkcí, z nichž hlavní je zajištění překladu genetického kódu, tedy převod Informace z DNA do struktury proteinů tvořených řetězcem aminokyselin. Řetězce aminokyselin jsou součástí proteinů a peptidů, tedy strukturních bílkovin, enzymů i mnoha hormonů. To ale není jejich jediná funkce, jsou potřeba jako dárci uhlíkových řetězců k syntéze porfyrinů (organické, cyklické sloučeniny), purinů (dusíkatá heterocyklická sloučenina) nebo pyrimidinů (heterocyklická organická sloučenina podobná benzenu), přímo se účastní syntézy močoviny. Vše toto má v současnosti věda možnost pozorovat, popisovat, jen výklad průběhu těchto procesů bez znalosti a uznání Nehmoty je zcestný. Proto v současné době je vědecky popisováno více než 300 v živé hmotě se vyskytujících aminokyselin. Za aminokyselinu je považována jakákoliv atomární formace, která obsahuje dvě funkční skupiny - aminovou (-NH2) a karboxylovou (-COOH).
Obecná struktura alfa-aminokyselin
Písmeno α zde značí, že hlavní funkční skupiny jsou vázané na α-uhlík, na kterém je dále navázán jeden atom vodíku a postranní řetězec aminokyseliny (na obrázku označen písmenem R).
Až na nepatrné výjimky jsou všechny proteiny ve všech živých organismech sestaveny z 23 druhů aminokyselin. Ty se obvykle označují jako biogenní nebo také proteinogenní aminokyseliny. Pro hmotnou vědu má neobvyklou strukturu aminokyselina prolin, jehož -NH2 skupina je na α-uhlíku zacyklená (atom dusíku je vázán dvojnou vazbou na atom uhlíku) s postranním řetězcem a obsahuje tedy sekundární amin. Nejjednodušší z 23 proteinogenních aminokyselin je glycin. Jako jediná biogenní aminokyselina není opticky aktivní, tj. není možné rozlišit otáčivost jeho řetězce (pravo či levotočivost). Aminokyseliny selenocystein a pyrolysin se vyskytují vzácně a jaksi se vymykají vědecky chápanému zařazení, stejně jako aminokyselina N-formylmethionin zjišťovaná pouze u bakterií. Takže pouze 23 uskupení atomární hmoty ze všech formací považovaných za aminokyseliny jsou základem pro formování živé hmoty. Všechny ostatní pozorované formace zařazené jako aminokyseliny jsou pouze různá stádia jejich působnostu v procesu funkcí živé hmoty. Vědou jsou označovány jako biogenní nebo proteinogenní aminokyseliny a tímto termínem se rozumějí pouze alfa-aminokyseliny, tj. takové, ve kterých jsou obě skupiny navázány na stejném uhlíkovém atomu. Jsou to základní stavební jednotky všech proteinů (bílkovin). Konkrétní druhy aminokyselin, jejich posloupnost a prostorová struktura, která dává proteinům jejich biologické vlastnosti uvádíme níže pro názorné pochopení jejich atomární formace.
Biogenní aminokyseliny
-1.jpg)
Z výše uvedeného je patrné, že co může materialistická věda hmotně pozorovat a popisovat je zdokumentováno a pojmenováno do nejmenších podrobností. Stále se zdokonalující technika umožňuje zkoumat nano-prostředí bytí člověka, tedy nejen živou hmotu, a jejím prostřednictvím se dále rozšiřuje poznání o konstrukci hmoty. Chybí ale to nejpodstatnější – znalost proč tomu tak je a co všechny procesní stavy hmoty způsobuje. Prokazuje to již shora zmiňovaná neschopnost vědy syntetizovat nejjednodušší živé organizmy, zatímco její hmotná technika, založená na vlastnostech neživé hmoty, je relativně vyspělá. V masmédiích se sice objevují zprávy o takových úspěšných pokusech takto pracovat se hmotou, ale při hlubším pohledu zjišťujeme, že za základ byla použita zase jen „živá“ hmota.
Proč materialistická věda nedokáže vytvářet hmotná uskupení s vlastnostmi života se pokusíme objasnit v příštím pokračování cyklu. Rovněž tak se budeme snažit vysvětlit jakým způsobem živá hmota přijímá pro svou existenci Nehmotnou Energii, jak ovlivňují živou hmotu jednotlivé kvality proudící Nehmotné Energie spojované s postavením Slunce a Měsíce v Zodiaku a další projevy ovlivňování vlastností živé hmoty Nehmotou.
