II/1.3. Výlučné sepětí člověka se hmotou vede k rozumovému, přesto však omylnému chápání její údajné jedinečnosti

Pro člověka, vybaveného smysly na vnímání pouze hmoty a hmotného prostředí, je zdánlivě hmota vším, co v tomto světě reálně existuje a existovat může. Na kontakty právě a pouze se hmotou je člověk svou konstrukcí a vlastnostmi svého těla cíleně Stvořitelem hmotného života uzpůsoben. Vyplývá to z jeho postavení v Systému Universa, vztaženo k vývojovému procesu Tvořivých Duchů ve hmotném prostředí.

Hmotu může člověk pozorovat, poznávat její vlastnosti a různě ji v určitém rozsahu přizpůsobovat pro své bytí. Hmota je charakterizována svými typickými vlastnostmi, jako jsou váha, tvar, rozměry, skupenství, teplota a nespočet dalších znaků, které hmotná věda označuje jako fyzikální a další přírodovědné veličiny, aniž by znala jejich prvotní podstatu a proč právě takto existují.

Právě neznalost podstaty existujícího Jsoucna a všeho v něm je příčinou, proč věda je a vždy bude schopná poznávat a pracovat pouze se hmotou, a to dokonce jenom v určitém, Systémově vymezeném rozsahu.

Možnosti člověka „formovat“ hmotu hmotnými prostředky se ve větším rozsahu týkají pouze hmoty neživé, označované vědou podle vnějších znaků jako anorganická či organická. Pokud jde o smysluplné ovlivňování biologických struktur živoucích organizmů a procesů v nich probíhajících, projevuje se neznalost Systémové podstaty mnohem výrazněji. Věda nemá ani zdání o podstatě života, takže je v rozhodující míře odkázána na praktické zkušenosti, jejich statistiku a obšírné testování. Je známou skutečností, že teprve vyhodnocení zdravotního stavu či nově zaváděných léků prostřednictvím různých metod ověřovaných dlouhodobě v praxi, umožňuje jejich zařazení do schválených medicínských postupů.