II/1.4. Je vymezená vnímatelnost člověka důkazem pro neexistenci čehokoliv smyslově nevnímatelného?

To, že člověk může smyslově a rozumově vnímat jenom hmotu, nemůže být exaktním důvodem pro tvrzení, že co nevnímá tak neexistuje. Již z formulace v záhlaví uvedené otázky dokonce i logicky vyplývá, že dogma vědy a s tím související názory většiny současné společnosti o hmotě, jako údajně jediné existující realitě, jsou naivní a proto primitivní. Směšují totiž nepoznané či dokonce pro člověka nepoznatelné za neexistující.

Popírání možnosti existence jakýchkoliv dalších Substancí, s vlastnostmi nedostupnými pro původce takových tvrzení, nesvědčí o exaktnosti takových dogmatických stanovisek. Svým způsobem mohou připomínat humornou klasiku pohádky z „Kocourkova“, v nichž jedinci, kteří nepřestoupili hranici svého rodiště, rozšafně posuzují vše ostatní podle takto omezeného vlastního poznání. Je však s podivem a nejde již o humornou situaci, když takové stanovisko zastává nekompromisně současná věda a považuje uznání „samo-existence hmoty“ dokonce za kategorickou hranici mezi vědeckostí a nevědeckým diletantstvím. Je na svobodné úvaze každého jedince, jak tyto vztahy posoudí a jak se zachová, aniž by osočoval a ubíral na svobodě projevu těm, kteří vyjádří jiné názory. V podstatných záležitostech, týkajících se bytí všech, nikdy by nemělo jít o osobní spory, ale o hledání pozitivní pravdy ve prospěch širšího společenství.