16. Dýcháním se krev neokysluičuje ale zbavuje silného uhlíku
Dýcháním se krev neokysličuje, ale zbavuje silného uhlíku
Soudobá věda a medicína, v souvislostech s funkcemi krevního systému, jsou v zajetí dalšího ze smyšlených mýtů současné jen materialistické vědy. Podle odborného tvrzení je organizmus, prostřednictvím krevního Systému (červených krvinek - erytrocytů), okysličován přijímaným molekulárním kyslíkem z dýchaného vzduchu. Podle chemicky podložené teorie mají být v organizmu těla okysličovány (spalovány) přítomné živiny a jejich plynný odpad vydechován plícemi jako uvolňovaný kysličník uhličitý (CO₂).
Člověk ví, že musí dýchat, aby se nezadusil. Od školního věku je nám ale vštěpována spekulativní teorie, že vdechovaný kyslík přechází v plicích do krve a pomocí čevených krvinek je v těle rozváděn. Tak si údajně organizmus těla prostřednictvím kyslíku, který v něm údajně spaluje živiny, vyrábí energii. Tento tvrzený omyl bereme jako samozřejmou součást našeho vzděláni, přijímáme jej jako pravdivý a současně vlastní názor. V důvěře v odbornost vědy není prakticky nikdo ochoten připustit, že by tomu mohlo být jinak. V našem vědomí je to tak uloženo a základní námitkou by pravděpodobně bylo, že jsou sta tisíce odborníků, kteří se přece tak zásadně nemohou mýlit. A přece se mýlí, nikoliv ale z nedostatku odborných znalostí. Způsobuje to hmotné dogma současné vědy, pro kterou „Nehmota, pokud snad vůbec existuje, do skutečné vědy nepatří“. Nelze se proto divit, že si věda původ energie ve vesmíru, v přírodě a rovněž v těle člověka, „musí“ spekulativně konstruovat v rozporu se skutečností tak, aby jejím zdrojem byla vždy a jenom hmota.
Vraťme se ale k vysvětlení skutečné podstaty dýchání. Jak z předchozích poznatků o metabolizmu fauny vyplývá, přijímáme v potravě také silný uhlík (α-uhlík). Je v organizmu nezbytný pro své vysoké zahuštění, které umožňuje zařazování dalších atomárních prvků silnějších než je základní zahuštění těla do polaritně rozlišených formací, jak jsou vymezovány Nehmotným druhovým programem funkcí těla.
Skutečnost
je taková, že po přeřazení a rozpadu programových struktur hmotných uskupení, musí být nyní již nezařazený a přebytečný silný uhlík z těla průběžně vylučován. Jsou to právě červené krvinky, které atomy silného uhlíku vychytávají a navazují na atomární kyslík v jejich konstrukci a tak jej krevním rozvodem odvádějí do plicních komůrek. Tam, na základě principu řazení hmoty, se tento uhlík odlučuje od krvinek a navazuje se na tam přítomný molekulární kyslík z dýchaného vzduchu, aby jako zformovaný kysličník uhličitý (CO₂) byl z organizmu odveden. Ve volném prostředí atmosféry se tato molekula rozpadá, neboť uhlík přijímá sobě vlastní Nehmotnou Energii anorganické hmoty a atmosférický molekulární kyslík mu přestane být partnerem. Molekulární kyslík se tak uvolňuje zpět do atmosféry, zatímco silný α-uhlík klesá k povrchu Země, kde je k dispozici pro další proces formování VOH.
Připomínáme si opakovaně dokonalost Systému Stvořitele, neboť rostliny právě tento uvolněný uhlík, vlastně odpad fauny, potřebují pro svůj metabolizmus při stavbě svých těl. Proto jsou rostliny přirozenou potravou člověka a původně fauny jako celku, takže vyrovnaná cirkulace hmoty se takto uzavírá v nekonečných cyklech kruhu.
Vzdušný kyslík (molekulární O₂), pokud pronikne dovnitř těla (nikoliv jen do plicních komůrek), je naopak pro jeho funkce poškozující, protože narušuje jednak programově seřazenou hmotu za vzniku kyslíkového radikálu a jednak ničí červené krvinky. Pokud má tělo oslabený imunitní Systém nedokáže takto narušené hmotné formace zlikvidovat, což nepřímo zakládá tvorbu úložišť, které se e mohou stát základem pro novotvary.
Jak nejčastěji poškozující vzdušný kyslík pronikne do organizmu?
Je zde opět nezalost podstaty funkcí živého organizmu. Zdrojem průniku vzdušného kyslíku do krevního rovodu a takto i do buněk jsou všechny technologie úpravy potravin, které používají atmosférický kyslík, typicky jako součást přídatných látek (okysličovadla, aromata, přírodně identická barviva a pod.). Na rozdíl od atomárního kyslíku je totiž ve hmotných formacích stálý, jak je to pro neutrální vlastnosti atmosféry „planety života“ v dokonalosti Systému Universa zajištěno. Obdobně zdravotně nežádoucí jsou také technologie sycení „perlivých“ vod a nápojů kysličníkem uhličitým. Poškozující účinek vdušného molekulárního kyslíku si lze uvědomit v souvislostech např. s invazivními chirurgickými zásahy do těla. Je známo, že při onemocnění rakovinou právě vniknutí vzduchu s molekulárním kyslíkem v řadě případů zhoubný proces urychlí.
Stručně shrnuto:
-
dýcháme, abychom odváděli silný uhlík nikoliv přiváděli kyslík pro spalování živin,
-
člověk se zadusí přebytkem silného uhlíku v těle. Když přestane vdechovat molekulární vzdušný kyslík, nejsou osvobozovány červené krvinky od silného α-uhlíku, který v nadbytku omezuje funkce atomárního kyslíku při procesním programovém přeřazování nabitých hmotných částic v těle. Nemůžeme se proto zadusit zamezením přívodu vzdušného kyslíku dovnitř těla, jak tvrdí věda. Ten tam totiž vůbec nepatří, pročež z plicních komůrek dovnitř těla neproniká.
V příštím článku uvedeme některé další skutečnosti o podstatě funkcí těla, které dosud zůstávají pro materialistickou vědu utajené, mnohdy i na úkor člověka jako nemocného pacienta.
Zcela na závěr: Uváděná Sdělení odpovídají realitě světa, nejsou ani vědeckými spekulativními hypotézami ani zkreslenými náboženskými dogmaty. Odpověď na svá dilema a problémy v praxi života v nich nalezne vědec, kněz i člověk jakéhokoliv individuálního zaměření.
