3. Vznik Uvniversa, jeho účel a procesní Systém

01.10.2014 11:14

Otázka vzniku Universa (Vesmíru) odedávna podněcovala lidskou zvídavost, což ostatně platí dosud. Současný člověk má k dispozici v zásadě dvě „vysvětlení“, z nichž ale ani jedno neodpovídá skutečnosti.

Základem pro náboženský výklad „stvoření světa“ je text Genesis (Kniha zrodu), první knihy Starého zákona základního spisu křesťanství (Bible) a judaismu (Tóra), jakož i další staré spisy, jako např. hebrejský mystický spis Sefer Jecira (Kniha utváření).

Vědecký výklad, který jako odborný a údajně pravdivý dominuje ve vědomí a názorové hladině většiny soudobé „moderní“ společnosti, vychází z pozorování dějů v „dohlédnutelném“ kosmu a z fyzikálních vlastností „pozemské“ hmoty. To je základ pro vědecké matematické modely, ze kterých jsou formulovány teoretické závěry.

Ve stručnosti uvádíme základní charakteristiku obou těchto směrů a jejich porovnání se skutečností, jak vyplývá ze Sdělení o dokonalosti Systému vloženého Bohem do Universa.

První kniha Starého zákona – Genesis uvádí:

„ Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami se vznášel duch Boží. I řekl Bůh: Buď světlo! A bylo světlo“. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první.“ Další den „I řekl Bůh: Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod! Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak. Klenbu nazval Bůh nebem.“ ...

Šestého dne řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ Povšimněme si, že Bůh šestý den hovoří již v množném čísle. Znamená to, že měl již pomocníka – Stvořitele (Hospodina).

Z obsahu textu šestého dne Stvoření je patrné, že došlo při překladech či jiných úpravách k nepochopení jeho významu. V době vzniku textu byla svoboda člověka spojována s mocí jednotlivce. Jen člověk vládnoucí mocí mohl být svobodný a plnit „ochranitelskou“ úlohu vůči svým poddaným. Správný výklad tedy zní: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby, čili svobodný a učil se být moudrý. Ať lidé panují, tj. svobodně se rozhodují a ochraňují Dílo Boží, takže svoboda je přirozeným právem v praxi bytí jednotlivce i celé společnosti a úzce souvisí s vývojem Tvořivého Ducha. Pokud jde o další text, nelze přehlédnout, že je složen z příběhů převzatých z ústního podání, které prošly dlouhým údobím, než byly písemně podchyceny. Vyjadřuje jednak alegorické ztvárnění principů Systému Universa, takto zastřených pro pochopení odpovídající úrovni znalostí tehdejší společnosti, a jednak vymezení morálních vlastností člověka, souladných s principy Božího Systému na příkladech uváděných příběhů.

V biblických textech jsou obsaženy pravdivé, nicméně zakryté skutečnosti o Universu. To je příčinou, že jsou vzdáleny také úrovni myšlení a praxe současné společnosti. Jejich smysl je vykládán zkresleně až primitivně, aniž by byla vyhledávána skutečná Systémová podstata. Je to patrné již z několika málo dalších příkladů:

vznik Universa je redukován pouze na planetu Zemi,
rozlišování Nebe a Země je alegorií k dualitě Universa jako takového a rovněž ke dvěma dimenzím jeho obvodové části, kde ta Nehmotná je připodobněna k Nebi a hmotná k Zemi,
Duchem Božím je míněn Stvořitel (Hospodin), pověřený zaplněním “pustého“ Universa bytostmi - Nehmotnými Tvořivými Duchy. Ti ve hmotném prostředí působí jako lidé a s nimi souvisí veškerá živá příroda,
stvoření světla je zastřeným vyjádřením pro existenci a vlastnosti Nehmotné Energie, kterou Bůh zformoval jako mobilní formu Nehmoty, která přenáší řídící Informace pro formování hmoty a její vlastnosti,
sedm dní stvoření je alegorií na skutečnost, že zahušťovaná hmota prochází v Universu sedmi základními cirkulačními etapami přeměn svých struktur. Ve Středové části OU se průběžně formuje do atomárních uskupení, která jsou základem pro existenci hmotného života.

Nyní obraťme pozornost k metodice tvorby teorií současné vědy, vztahující se k Universu (Vesmíru):

Základní překážkou vědeckého poznávání vesmíru je dogma údajné samojedinosti hmoty. Dospěje-li věda při dovozování svých teorií k rozporu s pozorovanou skutečností, hledá disproporce opět jen ve hmotě, nikoliv v popírané Nehmotě, i když ta je pro uspořádání a vlastnosti hmoty Universa rozhodující.
To, že věda činí závěry ze svých pozorování vesmíru na základě fyzikálních podmínek prostředí planety Země je jejím dalším omezením. Vede ke zkreslování skutečnosti, protože prostředí Universa se průběžně v každé jeho části mění tak, jak to vyplývá ze Systému jeho dynamiky.
Jedním z důsledků výše uvedených vědu omezujících faktorů je její marná snaha vysvětlit podstatu gravitace a následně na jejím principu „vypočítat“ rozložení hmoty v Universu, současně s vysvětlením pozorovaných projevů, aby nebylo narušeno „vědecké renomé“.
Právě teorie temné hmoty vznikla proto, aby byla „vysvětlena“ údajná „chybějící hmota“ ve vesmíru, jak byla matematicky propočtena na základě vlastností pozemské hmoty. Je vyspekulovaná tak, aby množství smyšlené temné hmoty navázalo na uspořádání hmoty v Universu, aniž by se dostalo do rozporu s výpočty podle teorie gravitace. Ve skutečnosti projevy, které věda ze znalostní nouze přisuzuje neexistující „temné hmotě“, jsou způsobovány druhy Nehmoty.
Obdobně, aby bylo vysvětleno údajné zrychlování rozpínání Vesmíru (což je v rozporu s teorií „velkého třesku“), objevila se teorie temné energie, které byly přisouzeny právě takové vlastnosti, aby nenarušily předchozí teorie formované opět na podkladě fyzikálních vlastností pozemské hmoty. Ve skutečnosti se jedná o předávání řídících Informací Nehmoty do hmoty prostřednictvím mobilních paprsků Nehmotné Energie.

Vědecká tvrzení působí na laickou veřejnost velice přesvědčivě, neboť jsou podložena zdánlivě „exaktními“ propočty s využitím matematických modelů. Ty rádoby popisují procesy v nepředstavitelně rozsáhlém Vesmíru, ačkoliv vycházejí z teoretických představ, založených na fyzikálních vztazích, jak se projevují pouze v úzkém rozmezí prostředí Země a jejího nejbližšího okolí. Odvaha či spíše nekritická „namyšlenost“ vede vědu k tvrzení takových údajů, jako je stáří Universa nebo časové úseky jeho počátečních vývojových fází, vymezované s přesností na roky, hodiny až minuty pozemského času. Obdobně zkreslenou metodikou je vypočítávána také historie člověka na planetě Zemi nebo v současnosti pozorovaná údajná „minulost“ výbuchů Nov či jiných „fyzikálních“ projevů kosmických objektů, které ale ve skutečnosti probíhají v reálném čase pozorovatele.

K úrovni vědeckých teorií o Universu je účelné ještě poznamenat, že:

soudobá hmotná technika je schopná „dohlédnout“ přibližně jen do poloviny Středové části Obvodového Universa, tedy jeho části kde je formována atomární hmota,
časový úsek vědeckého pozorování Vesmíru s touto technikou je až neporovnatelně nepatrný vůči nepředstavitelně dlouhému časovému úseku průchodu hmoty Universem, takže z toho nelze exaktně formulovat ani teoretické závěry,
o „kvalitě“ mnoha vědeckých tvrzení a teorií vztahujících se k Universu, vypovídá např. i ta, která je představuje jako „nekonečnou rovinnou plochu“ a připouští i možnost většího počtu vesmírů v rozsahu od našeho jednoho až po jejich „nekonečné množství“.

Zcela na závěr: Uváděná Sdělení odpovídají realitě světa, nejsou ani vědeckými spekulativními hypotézami ani zkreslenými náboženskými dogmaty. Odpověď na svá dilema a problémy v praxi života v nich nalezne vědec, kněz i člověk jakéhokoliv individuálního zaměření.

Přibližně za týden uvedeme v následném článku další pokračování předaných Sdělení. Jsou natolik převratná, v porovnání s dosavadními znalostmi člověka, že vyžadují nezávislé přemýšlení a vyvolají mnoho otázek, na které se budeme snažit všem odpovídat.