II/1. Proč nemůže být jenom hmota? Proč tvrdí současná věda opak?

10.10.2016 17:52

Pro všechny naše příznivce, kteří se pravidelně vracejí na naše stránky, ale i pro ty, kteří na ně zavítají náhodně, jsme připravili výtah z prvního svazku trilogie "Svět je jinak" autora Zdeňka Svobody. Publikace obsahuje unikátní a dosud neznámé poznatky o Systému Universa a postavení člověka v něm. Jednotlivé kapitoly budeme uvádět v obsahové posloupnosti každý týden. Na úvod jsme vybrali z II. části knihy "Základní informace o světě, jehož jsme součástí" první kapitolu nazvanou - Proč nemůže být jenom hmota? Proč tvrdí současná věda opak?

Všichni, kteří hledají odpověď na otázku kdo jsem a proč tady jsem a nejsou spokojeni s vysvětleními současné vědy, mají možnost se takto alespoň v přehledu seznámit se základními, nikým a ničím neovlivněnými informacemi.

Publikace "Svět je jinak", stejně jako "Sdělení Druhé strany", jsou k dostání u vybraných knihkupců, na našem E-shopu.

Těšíme se na vaše dotazy a připomínky.

Část II.

Základní informace o světě, jehož jsme součástí

Není jenom hmota

Co je Nehmota, kdo jsou Tvořiví Duchové a kdo jsme jako lidé?

Tato část knihy "Svět je jinak", autora Zdeňka Svobody, uvádí v základních rysech nejpodstatnější poznatky, sdělované Druhou stranou, které jsou v dalších částech této trilogie dále podrobněji větveny a upřesňovány. Účelem je dát současnému člověku možnost orientovat se v přemíře dostupných informací, rozpoznávat jejich pravdivost či naopak skrytou neznalost a postupně pronikat do podstaty dosud neznámé a vědou ignorované reality.

II/1. Proč nemůže být jenom hmota? Proč tvrdí současná věda opak?

Hmota je vše, co jako jediné vnímáme v sobě i kolem sebe svými smysly přímo či nepřímo prostřednictvím techniky. Je vším, co dovozujeme ve svých myšlenkách a představách. Nic jiného člověk nevnímá a proto zjednodušeně považuje hmotu za jedinou existující skutečnost-realitu, která utváří pro něho blízký i vzdálený svět.

Vymezené možnosti vnímat pouze hmotu prostřednictvím hmotného těla způsobují, že hmotně vzdělávaný člověk si „rozumově-racionálně“ nepřipouští, že by existovala ještě jiná, mnohem dokonalejší skutečnost. Vědecké poznatky a dosahovaný technický a technologický rozvoj jej v tomto pojetí světa jen utvrzují. Přesto člověk od nepaměti pociťuje a organizovanost přírody i pozorovatelného vesmíru jej v tom tvořivě posilují, že existuje absolutně tvořivá schopnost - síla, vnímaná jako Bůh, který dává všemu řád a smysl. To je ale současnou společností chápáno jako osobní oblast náboženského cítění člověka a hmotnou vědou odsunováno na „zvláštní kolej“.

Na pouze materialistickém základě formulované a do vědomí člověka vkládané vzdělávací informace jiný než hmotný výklad světa nepřipouštějí. Věda dogmaticky prohlašuje, že co není hmotné, tak je nevědecké, neprokazatelné a do seriózní vědy tudíž nepatří. Projevy těch, kteří takto zúžený jen hmotný pohled vědy neakceptují, jsou ponižováni a ironizováni. Hmotně orientovaná věda připouští pro člověka pouze pro ni neškodnou oblast víry a náboženských postojů, které údajně s vědou nesouvisí. Duchovní, tj. jiná než výlučně hmotná orientace člověka, tak ve společenském mínění dostává zkreslené rovnítko s církevním pojetím náboženství, které se hmotnou realitou a jejím poznáváním nemá nic společného. Tím, že náboženství je spojováno s církvemi a jejich naukami, zdá se být samozřejmé, že Duchovní cítění člověka a „odborné“ poznávání světa jsou dvě vzájemně oddělené skutečnosti. Tento základní omyl hmotná věda ve veřejném mínění cíleně posiluje, aby se sama nedostala se svým hmotným dogma do znalostní nouze při vysvětlování skutečné podstaty původu a vlastností všeho hmotného. Není náhodou, že věda, alespoň v oblastech techniky a technologií, umí odpovědět na otázky jak, ale nikoliv proč. Ani zodpověditelné „jak“ ale neplatí pro skutečnosti, které přesahují rámec neživé pozemské hmoty.

Takové společenské vědomí vyhovuje ekonomickým a dalším mocenským strukturám ve společnosti. Rovněž tak hmotné vědě, jako uznávanému odbornému předvoji civilizačního vývoje a také církvím, jako představitelům nezávislého institucionálního náboženství.

Argument vědy, že existenci něčeho jiného než hmoty nelze prokázat, nemůže ale obstát ani z principů logiky příčinných souvislostí.

Může snad věda odpovědět, jak a proč vznikla první hmota, nebo jak a proč vznikl život ve hmotě ?
Jak by se mohla hmota sama od sebe organizovat do uspořádanosti dokonalého řádu veškeré přírody nebo do očividných pravidelností v pohybech kosmických těles a jejich soustav?
Není snad Systémová organizovanost hmoty zjišťovaná na všech zkoumaných úrovních, počínaje nepatrnými „nano“ rozměry a konče zdánlivě „nekonečným“ Universem, sama o sobě přesvědčivějším argumentem existence Vyšší Tvořivé Entity? Jsou proto absurdní tvrzení, že to všechno zvládla hmota sama od sebe, když věda ani neví, jak a proč hmota vznikla a v čem spočívá podstata jejích vlastností, které až sekundárně zjišťuje a kombinuje.
Zná snad věda nebo kdokoliv jediný případ, na jehož podkladě by mohla být seriózně uváděna taková spekulativní a fantastická tvrzení, že z částic se sám od sebe utvoří celek a to dokonce jako systém na vyšší funkční úrovni?
Dá se jakýkoliv technický systém sestrojit sám od sebe, bez účasti řídícího, vyššího Subjektu, člověka?
Umí snad věda do neživé hmoty vložit život?
Je rozumově odůvodnitelné popírat cokoliv jenom proto, že to nedokáži vlastními možnostmi postihnout, přičemž ale mohu poznávat systémovost utvořeného díla?

Kladení dalších obdobných otázek má nepochybně smysl pouze vůči těm, kteří již předem neodmítají přijmout skutečnost, i když právě neodpovídá jejich naučeným a následně tvrzeným názorům či subjektivním postojům. Ty jsou většinou ovlivňovány ztotožňováním se s obecně uznávanými stanovisky, společenským postavením, navyklými způsoby myšlení, apod. Je ale obecně známo, že skutečnosti se nelze trvale vyhýbat, vždy nás nakonec dožene, protože sami jsme její součástí. Také vědecký výzkum v současném období počátku 21. století dochází s dokonalejší hmotnou technikou stále častěji k překvapujícím zjištěním, která jej v zásadních otázkách činí bezradným, a to ve vztazích k vlastním teoriím. Komplexnější poznatky nutí vědu přehodnocovat dosavadní dílčí stanoviska a je nepochybně jen otázkou času, byť z pohledu délky života člověka ještě dlouhého, kdy kvantita nezodpovězených otázek přeroste do nové kvality, která překoná dosavadní dogma samojedinosti hmoty. Stále nové až fantastické teorie, které nelze prokázat, či sebejistá prohlášení vědců pro veřejnost, která v tichosti „vyšumí“, jsou předzvěstí, že věda a společnost hmotné dogma překonají. Jak z dalšího textu vyplyne, hmotné omezení vědy k cílenému souladu jejího zaměření se Systémem Boha, vloženým do Universa jako celku, nelze zaměňovat za pokročilou techniku, kterou věda z neživé pozemské hmoty dokáže sestrojit a v praxi používat.

Také věda, má-li v budoucnu zůstat předvojem civilizačního vývoje, musí orientovat společenský poznávací proces v souladu s Božími principy a jejich smyslem, nikoliv omezeně proti nim. Znamená to, že postupně bude z vlastních poznatků nucena přiznat, že právě dokonalá organizovanost přírody a obecněji hmoty je nejpádnějším důkazem, že musí existovat Tvůrce, který k tomu má odpovídající vlastnosti Vyšší kvality. Někdo, či Vyšší Tvořivá Síla, která má postavení nad veškerou hmotou, dokáže ji utvořit, vložit do ní Systémové vlastnosti a cíleně ji organizovat v nepředstavitelném rozsahu vlastností a funkční dynamiky. Právě poznání vědy samé by mělo způsobit pozitivní tlak, aby ve zlomovém stadiu svých přístupů nejprve nalezla odvahu k tomu, aby existenci Vyššího řádu a jeho principy připustila a začala chápat jako základ vlastní práce. Nikoliv jej z neznalosti a obav o vlastní pravdu zavrhovat jako něco „ezoterického“, co do „exaktní“ vědy nepatří.

Z dále uváděných širších příčinných souvislostí vyplyne, že Universum, označované také jako vesmír, je organizováno a řízeno prostřednictvím nikoliv hmotných, ale Nehmotných činitelů. Ty působí vzájemně a také vůči hmotě v polaritně nevyrovnaných vztazích. V opakujících se cirkulačních cyklech ustavují a následně vychylují vzájemnou polaritní rovnováhu, což zakládá dynamiku všech přirozených procesů v Universu, ale současně i jeho soudržnost a stabilitu.

Jinak vyjádřeno, hmota v Universu může existovat pouze v Systémové součinnosti s více kategoriemi jiné kvality než hmotné. V námi předávaných Sděleních rozlišujeme Nehmotné činitele příslušnými názvy a souhrnně označujeme jako Nehmotu, psáno s velkým počátečním písmenem pro zřetelné odlišení od kategorie hmoty. Účinky Nehmoty, ve společném Systému se hmotou, vkládají do jakékoliv hmoty, živé i neživé, vlastnosti, jak je člověk vnímá svými smysly v překladu prostřednictvím informací uložených v mozku.

Hmotná věda, jak soudobou vědu pro její hmotné dogma v uváděných Sděleních někdy označujeme, je zaměřena na poznávání, přizpůsobování a využívání hmoty člověkem pro jeho skutečné i domnělé potřeby a zájmy. Věda uskutečňuje poznávací proces pouze prostřednictvím hmoty, jejíž vlastnosti jsou v Systému Universa vymezeny řídící Nehmotou, takže je rovněž v postavení řízeného objektu a nikoliv řídícího subjektu. Je proto schopná svými metodami poznávat existující realitu jen zúženě. Přesto, Systémová organizovanost vložená prostřednictvím Nehmoty do veškeré hmoty umožňuje, aby věda, byť jen za omezeně hmotných přístupů, dospívala k významným poznatkům. Ty jsou následně realizovány v technice a v technologických postupech, vedoucích k civilizačnímu posunu ve využívání vlastností hmoty.

Dokonalejší technikou, přímo nebo jen nepřímo, věda zjišťuje stále menší a menší hmotné částice. Usiluje poznat „kód“ jejich organizovanosti, aby sama mohla hmotu účinněji využívat, ovšem v souladu s panujícími ekonomickými vztahy. Naráží ale na zásadní překážku, spočívající ve hmotné nepoznatelnosti podstaty hmoty, neboť ta je Nehmotná, takže ani aplikovaná hmotná technika v poznání podstaty existující skutečnosti nepomáhá. Věda hledá a nemůže stále nalézt vysvětlení, co je základem pozorovaných, měřených a vyhodnocovaných vlastností hmoty a proč jsou právě takové.

Čím věda používá dokonalejší techniku, tím více získává nových poznatků a současně tím více sama sebe zavádí do bludiště narůstajících otazníků. O to větší má potřebu, v současném stadiu civilizačního poznávacího procesu, utvrzovat nejen sebe ale i laickou veřejnost o svých teoretických tvrzeních. Příkladně, snaží se o to bezúspěšně již více než 50 let ve vědeckém centru částicové fyziky, označovaném „CERN“. Stejně naléhavě chybí pravdivé objasnění již naznačených základních vědeckých záhad, jak hmota vůbec vznikla, co je podstatou její údajné vlastní schopnosti nabývat forem života, tedy přetvářet se a vyvíjet se organizovaně sama o sobě. Je zřejmé, že „moderní“ věda není schopná tyto základní skutečnosti podle své vlastní metodiky „exaktně“ vysvětlit, natož pak prokázat „produkováním“ živých organizmů z mrtvé hmoty. Stále častěji se od jednostranně orientované vědy dovídáme, že „v budoucnu“ se dopracuje až k nepředstavitelně nepatrným jednicím hmoty a z nich se naučí hmotu skládat. Tato vědecká spekulativní fantazie směřuje k vysněnému poznání již zmiňovaného tajemného „kódu hmoty“ a podle hmotného dogma i „kódu života“. Ten by měl umožňovat až „odborné“ zasahování do podstaty jedinečnosti člověka, do jeho myšlení a jednání. Jak z dalších uváděných Sdělení postupně vyplyne, je tento směr vlastně primitivním, bludným a nesmírně nákladným kruhem, který nemůže vést k cíli. Obdobně nevedly k vysněným cílům představy středověkých alchymistů, kteří v tehdejších podmínkách, ale rovněž z neznalosti podstaty Systému, marně usilovali o ovládání hmoty jenom hmotnými prostředky.